Zdevastovaný na bezínce, jsem si dal kafčáka, čuměl a přemýšlel, o svém životě, co asi bude dál, nic se nedělo..a já to nechápal....
Tak dobře, nejsem na benzínce, jako devastaci můžu určit únavu ze snahy pobrat morfologii, (septuagésimo a podobný boží slova) a taky rudej obličej tak, že nepotřebuje maskování, když bych se rozhodla jít krást jahody. Taky piju hodně kafe a dneska u vaření oběda to na mě padlo, že jsem čuměla a přemýšlela. Ale o tom později.
Nejdřív bych ráda zmínila, že Jilliane už necvičím. Začala mě bolet kolena + taky to, jak 10 dní posloucháte to samý... neříkám, že se k tomu nikdy nevrátím, ale najela jsem na blogilates a fitness blender a je mi krásně. Mají tam všechno, co potřebuju a když se mi nechce pouštět PC, zapnu prostě písničky na telefonu a něco skáču, něco posiluju, něco dřepuju.
Je to se mnou ale dost bída, protože je zkouškový a já vařím stylem: rozmazat avokáda na chleba, posypat solí, bazalkou, pokapat citronem a nahoru rajče, místo pořádné pomazánky. Chtěla jsem to vyfotit, ale vypadalo to fakt blbě, a tohle sice není žádnej exkluzivní food blog, ale i tak...myslím, že rozmazaný avokádo na chlebu si každej umí představit. :)
Pak taky je ze mě královna junk foodu o 10 večerní. Protože většinou nestíhám/zapomínám nakupovat a v 10 večer přichází druhá vlna hladu, vyrábím si takový super věci jako brambory na pánvičce (vždycky mám totiž doma brambory). Nemusím rozehřívat troubu ani je loupat, prostě se to nakrájí na kolečka a do 10 minut to je. Myslím, že kdybych vůbec necvičila, je tak trochu země-koule.
No a protože chodíme v kruzích a věčnej návrat existuje, vrátím se k původnímu tématu odněkud ze začátku článku. To si tak vařím čočku a kus kus a najednou mě napadne, jaký by to asi bylo, kdyby lidi byli nesmrtelní. Představte si, žádná práce, žádná potřeba jídla... Prostě jen bytí. Byli by lidi šťastnější? Přestali by řešit zbytečnosti?
V jedné pohádce, kde přiletěla z nebe hvězda v podobě malý holky se zpívá: děti se učej bez dozoru vařečky, nechtěj bejt hloupí a jako vy líní. Tam někde, v nebeských sférách, kde je nesmrtelnost a nekonečnost. Lidi chtěj vědět a mají na to věčnost.
Vlastně mě tahle myšlenka napadla oklikou, že mi hrozně vadí systém školství, všechny ty represe a strachy, že když to nestihneš za dva dny, který ti někdo určí, můžou tě taky klidně vyhodit. A to není fér, teda ne vždycky. Mě ty věci baví a zajímají, ale když já se tak nerada učím pod tlakem. To mi pak všechno vadí a nebaví mě to. A to mi přijde jako hrozná škoda. Ale asi je to potřeba, protože ty zbylý procenta, kteří studujou pro titul by pak neměli "motivaci". Vicious circles.
Síla prokrastinace mě pak zanesla přes holku spadlou z nebe až k nesmrtelnosti. Já nevím... Asi kdyby mi někdo nabídl nesmrtelnost jenom pro mě, tak bych ji nechtěla. Vidět odcházet ty, které mám ráda a sama kráčet dál, to ne, toho už bylo i tak dost. Ale kdyby mohli být všichni nesmrtelní, mohlo by to být dobrý. Lidi by mohli být šťastnější, protože by je nedeptala práce, mohli by se učit,, jak dlouho by chtěli, protože by nemuseli dostudovat do určitýho věku, aby pak mohli vydělávat, aby pak uživili rodinu. Třeba bychom pak všichni mohli být jako mořští koníci. I když pořád jsou tu lidský vztahy a nevím, zda by nesmrtelnost pomohla k tomu, aby se lidi naučili doopravdy milovat i přesto, že by se mohli plně soustředit na svoje golfový míčky. Vlastně si nejsem jistá, jestli by to vedlo k většímu štěstí nebo k větší hrůze, protože lidi, ale třeba by byl svět jako v Edenu. A i když jsem dost skeptická, stejně pořád věřím na lásku i v tomto smrtelným světě, protože v písničce Krokodýl se zpívalo: žádná láska není věčná, každá jednou pomine...ta naše ne!
A proto to vždycky bude: Kiss nebo Doors. Nic mezi tím.
Žádné komentáře:
Okomentovat