Místo čtení anglický morfologie se dívám na hudební klipy a snažím se vpustit do života trochu krásy.Mám pocit, že s neustálým analyticko-filologicko-kriticko-implikujícím způsobem myšlení, o který se v rámci vzdělávání snažím, ani nevím, jestli dobrovolně, mi uniká část mojí imaginace, která snila každý večer velkých zámcích z bílého kamene, kde byla uvězněná princezna, čekajíc na svýho prince. A hrozně jsem milovala Atreje z Nekonečnýho příběhu.
A tak si uvědomuju, že jsem byla láskař asi od 5 let, už tehdy jsem věděla, že all you need is love a hrozně jsem se těšila, až mi bude třeba 15 a budu mít první lásku. Pak mi bylo 15, měla jsem tlustý černý linky pod očima a žádný lásky se nekonaly. Když se na ty fotky dívám zpětně, vlastně se ani ničemu nedivím.
Vlastně si nejsem jistá, jakej point se tady snažím sdělit, spíš asi žádnej. A tak vám napíšu to, co mě napadlo po cestě domů za teplýho večera, živá inspirace byla taky.
Kráčeli přede mnou. Místo ruky v ruce drželi společně igelitový pytlík se šunkou, sýrem a toastový chléb. Doma pak budou klást šunku na sýr mezi plátky chleba. Pak se položí na sebe mezi peřinu a matraci. Bude v meziprostoru kečup? Byl teplý jarní večer.
Na youtube teď řekli, že být ženou znamená být sebevědomá v každé situaci, či co. To je pěkná blbost. Jestli jsem něco v každé situaci, tak sebevědomá to nebude. Všechno a nic. Bytí a čas. Bolek a Lolek. Kiss nebo Doors. A proč jsou to vždycky dveře a proč už nejde věřit polibku?
V příštím životě chci být ženou z Klimotva obrazu.Navždy oblečená v záři.
Žádné komentáře:
Okomentovat