All around me are familiar faces.
Pořád ty stejné tváře. Pořád ty samé rutiny, vstát, do školy, číst. Dokola dokola dokola. Koho to baví? Mě ne. Mám hroznou chuť udělat něco se svým životem, ale nejsem schopná, protože už mám přece za sebou polovinu vejšky a už jen rok a pár měsíců a třeba ze mě bude i bc. i když na co? Bakalář z estetiky... já nevím. Nemám nic proti akademikům a všem těm vzdělanejm lidem, co se nám snaží něco vtlouct do hlavy, jenomže co já s tim ksakru budu dělat, když učit nechci, bádat taky ne...a co vlastně dělat s věděním toho, co si kdejakej pan myslí o umění? Stejně s většinou nesouhlasím, většina mi přijde tak zřejmá, že nemá smysl o tom psát a už vůbec ne na 40 a více stránkách. Sem tam mi přijde pod ruku zajímavejch názor a zajímavý uchopení určitý problému, kterej si stejně převrátím do commonsensu a funguju s ním v metafoře svýho života, ale do budoucího zaměstnání je mi to platný asi jako... jako co?
Doma mi bylo zakázáno přejít na jinej obor. Asi někdo nechce, abych se uživila, nebo já fakt nevím proč, ale trávit čas něčím, co mi přijde absolutně zbytečný je... smutný?
Nemám už ani slov, a nemůžu se najít, protože nemám čas se hledat.
Takže pokud někdo znáte návod, jak číst denně 20 a více odbornejch stránek textu a do toho mít život, tak mi dejte vědět. Nějak jsem to přestala stíhat.
Žádné komentáře:
Okomentovat