To teach you

Lights will guide you home 

And ignite your bones 

And I will try to fix you…

Bolel mě zub a celou noc jsem nemohla spát. Vstala jsem v 5 ráno a zjistila, že kočičce teče oko a sopel. Vzbudila jsem kamaráda a jela s kočkou na veterinu, o hodinu později vlakem k zubařovi do Prahy, s hroznou bolestí v čelistech.

Musela jsem odložit zkoušku. Budou mi umrtvovat zub. Kočce oko pořád teče. Čeká mě zkouška, kterou pokud nedám, tak budu prodlužovat. A já chci na magistra.

Uklidila jsem půl bytu a vzápětí rozlila celý kafe na svůj lítací koberec.

Karmo?

Nejdřív jsem brečela. Pak jsem křičela, pak se vztekala a pak zase brečela. Hlavně kvůli těm zubům, to kafe mi přišlo už jen jako úsměvná nadstavba. 

Život se mě momentálně snaží buď totálně odrovnat, nebo mi naházet co nejvíc klacků pod nohy, abych se s tím naučila vyrovnat. V klidu.

Můj milý říká, že život je tvořenej tím, co se nám stane, ale z velkýho procenta tím, jak na to reagujem. Nebo tak nějak. A Salvador Dalí zase říká, že jediný, čeho svět nebude mít nikdy dost, je přehánění. A můj život je asi dost Dalíovskej.

Mám ale i obrovský štěstí. Vždycky se najde někdo, kdo mě s kočkou k veterinářovi hodí. Zubařka, která už nepřijímá lidi mě vzala. Asi jsem vypadala zbídačeně. Podařilo se mi sehnat lepší prášky od bolesti, ne to růžový peklo.

Horní zub mě pomalu přestává bolet a tak možná neumře. Teda moc doufám.

Je to pořád nahoru dolů, nahoru dolů. 

Jestli to všechno zvládnem, půjdem do ráje. Pozemskýho. Někam kde je krásně.

A zuby už nás nebudou bolet.