My tears are always frozen...

I can see the air I breathe

But my fingers painting pictures
On the glass in front of me
Lay me by the frozen river
Where the boats have passed me by
All I need is to remember

How it was to feel alive

All my demons greeting me as a friend. 

Tenhle blog měl být původně hrozně veselej, optimistickej se spoustou receptů a sluníčkových věcí, protože jsem prý sluníčkář. :) Nu, taky měl být ale hlavně autentickej a blog si píšu od svých 11 asi proto, že se potřebuju vypsat. Z podivných nálad, ze zamyšlení nad světem...a tak obecně ze života.

Jo, asi bych mohla psát tyhle věci na ten starej blog, kterej byl plnej podivných článků, jenže to byla úplně jiná éra, jiná já a vůbec, myslím, že se k tomu nechci vracet, i když tý době připisuju začátek tohohle všeho.

Jako vždycky nic nestíhám, což je věta, kterou začínám nesnášet, protože jí za posledních pár let opakuju pořád. Promiň, nestíhám. Pořád dokola. Chtěla bych si vymalovat mandalu a jít na přednášku o Indii. Místo toho sedím tady a čtu o tom, jak nějaká žena umírala na 200 stránkách. A protože je z toho smutno na všech vlakových nádražích i na poště, je z toho smutno i mně. V posledních 3 letech žiju v nějakým podivným akademickým oparu, kterej mě svým způsobem naplňuje a ničí zároveň, ale říká se, že to co milujeme nás i ničí, tak nevím. 

Nevím, jestli jít dál, jestli pokračovat nebo ne, ale tak nějak se od základky pomalu oprošťuju od všeho, co mě nebaví a to další studium by mohlo být uplným vrcholem, mohlo by to být to, co mě bude bavit všechno. A ty inspirativní lidi. M.H.

Potřebovala bych, aby měl den 48 hodin, týden aspoň 10 dní a měsíc tak 40. Chtěla bych začít psát tu knihu, teď už konečně. O tom, jaký to je. O tom, co nikdo nepochopí, dokud to nezažije. O tom, že just because you know name, doesnť mean you know my game. Protože tohle jen tak někdo nepochopí. Co je to sedět bez vůle. Co je to jít proti větru. Co je to úplná prázdnota. Co je to chtít všechno a zároveň vůbec nic. Tupá práce. Zůstat nebo odejít. 

Zkusím si koupit barevnou kravatu a vyrovnat se s realitou. Taky je tu vždycky nápis lobotomíja. 

Možná, že kdyby to věděli, stejně by to nepochopili. Stejně jako já nikdy nepochopím je. Jo, zním teď jako z textů od Simple plan. Me against the world, you don't know what it's like to be like me. To by přece mohl říct každej. A každej to vlastně říká, jenže někdy pak je tu ten bod zlomu. Každej máme to svý. A možná, že kdybych to víc sdíleli, uvědomili bychom si, že to může bejt i horší a taky bychom se víc tolerovali. 

Prosím, prosím, prosím. Ať to jednou skončí.