...origins in emotions, recollected in tranquility?
Wordsworth takhle popisuje poezii, já svůj život. Akorát, že žádné rozpomínání v klidu domova se neděje, celej overflow je věc momentu a mám-li v té chvíli třeba napsat Haiku, musí to být hned. Později už si nevzpomenu. Ale o tom řeč být neměla.
Dneska jsem na instagramu četla, že citiliví lidé více trpí, ale zároveň víc milujou a sní. Což teda není nic novýho pod sluncem asi, ale stejně nevím, jestli jsem taková byla vždycky, nebo to bylo způsobený až těma všema šípama, co někdo vyslal. Říká se, že když člověk zažívá špatný věci, tak ho to ovlivní. Ale já taková asi byla vždycky, nezávisle na všech těch věcech. Pamatuju si jednou léto na koupališti, byly tam trysky s vodou a všude lítaly malý kapky a já na ně fascinovaně zírala, protože jsem viděla perly. Byly nádherný. Když jsem to řekla kamarádce, vysmála se mi.
Pak jsme měli asi v druhý třídě namalovat, jak si představujeme svoji budoucnost. Netuším, co malovali ostatní, ale moc dobře si vybavuju svůj obrázek domečku u lesa, se zahrádkou a nakukující laní a oblázkama u cesty. Přesně si pamatuju, jak jsem malovala kamínek po kamínku a představovala si, že tam vážně žiju. Asi jsem vždycky byla romantik a Wordsworth to napsal skvěle.
A tak si říkám, že i když mě možná věci zraňujou víc, neměnila bych, protože si neumám představit život, kde by byl plochej svět bez olejových barev, bez náhody a účelu, bez osudu a bez "live happily forever after" konců, na který nikdy nepřestanu věřit, ani nemůžu, protože potom by neexistovala příčina mojí existence a stejně tak ani účel.
Momentálně jsem hrozně spokojená jen tak, jak tu sedím a dojídám poslední zbytky ostružin a piju špatný kafe. Někdy, když je mi smutno a nebo napak veselo, povídám si s anděly, vílama a někým tam nahoře. Třeba o tom, co se mi honí hlavou, někdy prosím o pomoc a někdy děkuju a za všechno to krásný, co se mi děje. Vděk je totiž hrozně důležitá věc a podle mě hlavně u těchto věcí, které vstupuji do našeho života bez zjevné přičina, jako naopak dárek k narozeninám. A protože věřím příčinám, musím věřit i činitelům a být jim vděčná, i kdybych ten činitel měla být já a moje skutky.
Obecně si ale myslím, že lidi zapomínají být vděčný a berou věci jako samozřejmost. Tohle já možná neumím, byť hádám, že si to spousta lidí myslí, že něco beru jako hotovou věc. Možná, že jsem kdysi nějaký věci, lidi za samozřejmý brala. Jenže pak jsem dostala punch int the face a dělat jsem to přestala.
Nikdy nevíme, co bude zítra. A dneska je venku tak hezky. Hot summer night, we can be forever wild. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat