Jako led chci tát. Na věky věků.
Ta holka je šílená, řekneš si, protože tenhle blog je kolotoč, možná spíš horská dráha, nahoru dolů. Vlastně to moc nechápu, myslela jsem, že chápu zdroj svých podivných nálad, ale i přes to, že se hladina zdá už klidná, oči potok spát, jablkový sad....pořád cítím klid-ne-klid-ne-klid-ne, koho že serou Klusovy slovní hříčky?
Potřebuju hrozně zhluboka dýchat a rychle pít, to co dělám vždycky když nemůžu zastavit potoky, přeci jsem ale královna moří, right? It's got to be right, right?
Je to, jako bych si ještě neoddychla, jako by mi ta zátěž posledního půlroku ještě nespadla z prsou. Jako bych nezahodila tu každodenní rutinu čtení a nemyslení na to, že vlastně nechci myslet. I když nad mým světem vychází slunce, i když je odliv a voda je tak klidná, i když můžu jít a nacházet mušle v písku...přesto nedokážu vidět slunce transcendentálníma očima a milovat aspoň ten kousek volnosti, které mi mají poskytnout následující tři měsíce. Pořád před sebou vidím tu velkou práci, která mě příští rok čeká, test prvních měsíců a zase nedokážu být v přítomnosti. Snad jen kromě chvil, kdy jsou kolem mě lidé. Kdy se můžu ztratit v rozhovoru, jablečným moštu na zahrádce kavárny nebo objetí. Keep me safe inside, your arms like towers, towers over me. A moje jediný přání je opakování a Kundera říkal, že toužíme po opakování a Nietzsche a věčný návraty a já jen doufám, že se teď zacyklím v kráse.
A taky: Give us life again, cause we just wanna be whole. Baruško a děláš taky někdy to co tě baví? Možná je to všechno kvůli tomu, že jsem fungovala v poslední době trochu roboticky, protože jsem odmítala připustit to, co mě pak stejně dohnalo. Protože vím, že all I was seaching for was me a musím se zase najít. Musím najít tu holku co byla šťastná jen pro zářivý slunce. Kéž bych mohla zmáčknout restart. A možná je to taky tím, že jsem začala někdy v lednu přemýšlet. Jinak, víc. Srovnávat, analyzovat, asociovat a snad i kriticky uvažovat. Má mysl se změnila. A stejně si někdy přeju kéž má mysl zmizí a odpluje, na jinej kontinent.
Tenhle blog měl být původně jen sluníčkovej, o jídle, cvíčení a lásce, ale já se nedokážu oddělit od sebe a zároveň na ten starej blog psát už nechci. Je tam velká spousta věcí, který si nechci připomínat, je tam etapa života, která už je pryč. K téhle patří spousta lásky, slunce ale i dny, který jsou takový. A já nejvíc píšu, když je mi takhle, protože nic jinýho mi ani nejde. A když jsem šťastná, tak zase běhám a miluju. Kdysi jsem četla, že většina skvělýho umění vzniká z bolesti a uplně tomu rozumim. Nechci říkat, že tohle žvatlání má být nějaký umění, či co. Ale je to určitej způsob tvorby a i umění je tvorba.
Mluvím, asociuju, píšu a snažím se to všechno uvnitř přesunout někam ven. Vždycky se mi podaří transportovat alespoň část toho všeho a můžu zase jít dál.
Cítím, co bych měla udělat, sbalit si batoh a odjet někam daleko a být tam rok, pěstovat rajčata nebo olivy, starat se o koně nebo jaky ale hlavně hodně dýchat a ležet v trávě po obědě. A zároveň vím, že to neudělám, protože musím dokončit školu. Protože chci dokončit školu, protože miluju knihy, literaturu a všechno to babrání v obsahu, v anglický větě, v Britský politice. Protože chci na tu nejstarší univerzitu u nás, dál číst ty knihy a analyzovat jejich život. Literatura pro literaturu. L'art pour l'art. Láska pro lásku. To je prostě moc hezký milovat jen pro samotnou lásku. Je to to nejčistší co existuje a láska vytváří vesmír. To je moje arché a vždycky bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat