Mám ráda slunečnice a vaření rajský polívky z konzervovaných rajčat, protlaku a kečupu. Hlavně když je v ní hodně bazalky. Mám ráda slunečný dny, kdy můžu chodit bosky po zpola posekaný zahradě, která je my little corner of the world, kde nejsou lidi a pokud jo tak jen ti, který si přeješ vidět. Pak se valíš na horkým dláždění, piješ sangriu a miluješ slunce.
Myslela jsem si, že potřebuju kolem sebe lidi, abych se nezbláznila. Ale došlo mi, že potřebuju vyvážený množství lidí. Že taky potřebuju být sama se sebou, poslouchat hudbu, pít litry zenovýho čaje a nedělat NIC. Což se mi teď dlouho nestalo. Ačkoliv se mi sem tam podaří ušetřit nanejvýš půl dne, potřebuju svoje chvilky. Nedošlo mi to až do chvíle, než jsem o ně kvůli neustálým přesunům z místa na místo a dalšímu zařizování přišla.
Objevila jsem ale něco, co mi dost pomáhá. Odstraňuje to z mojí hlavy negativní myšlenky, čistí to moje energický toky a hlavně to zabírá na ten nepříjemnej pocit v žaludku. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale je to běhání. Kdyby dnes nepršelo, už jsem venku a utíkám někam strašně daleko. Díky běhání jsem našla ulici Nebeskou a Andělskou, kousek čtvrti, kde jsem nikdy nebyla a hlavně pomalu nacházím klid.
Trochu zenu mi dává i kreativní činnost, malování, ačkoliv to vůbec neumim, vyrábění náramků a navlíkání korálků. Prý jsem příliš ve světě abstrakce a potřebuju uzemnit. A vlastně to asi tak trochu cítím, že moje hlava je plná myšlenek, nemám chuť psát ani číst, když nepočítám tyhle svoje terapeuticko-imaginačně-asociační věci. Chci jen mluvit s dobrými lidmi, vařit si a trhat rybíz a dělat marmeládu. Potřebuju intelektuální voraz.
Taky mám pocit, že se mění lidi okolo mě. A nebo se měním já? Tak či tak, zase se hledám, ale Tolkien říká, not all who wander are lost.
Žádné komentáře:
Okomentovat