Vicious circles

Chodíme v kruzích?



Je to dost zvláštní. Může za to fejsbuk a jeho vzpomínky. Když si občas večer před spaním prohlížím příspěvky minulých let "v tento den", zjišťuju, že jako bych prožívala rok co rok podobný dny. Nejde jen o identický interprety, který sdílím... někdy dokonce písničky a opakující se strašně divný sny...Opakují se i stavy mysli, nálady a všecko. Možná je to tím, že život je často jako na kolotoči, nebo spíš na horský sráze, nahoru dolů, křičet štěstím i nevolností.

Snažím se ten kruh prolomit, dělat věci jinak, bavit se s jinýma lidma, než jsem byla zvyklá, vystoupit ze dnů, kdy jenom sedím, dívám se před sebe a nemůžu nic. Ale nějak se to nedaří a kruh se uzavírá. Bylo jedno období v mým životě, který bylo jinak. Cvičila jsem hodně jógy a bylo mi dobře. Trvalo asi tři měsíce. Taky jsem si tehdy myslela, že jsem našla všechno co jsem potřebovala, ale vlastně se ukázalo, že je to všechno, co nechci.

Chtěla bych se dostat do stavu určitýho klidu, ale mám pocit, že neumím být jiná než divodká, běhat od jednoho k druhému, mluvit a smát se nahlas, dlouho a potichu brečet, přát si někam utíkat a zároveň už nikam nejít a jenom stát. Bojím se, že to nikdy nebude jiný a že nikdy nepřijde nikdo, kdo by mě chytil za ruku a "just stand still with me". Chtěla bych si hrozně číst, ale jsem zase nesousteděná a tak se dívám na seriály, abych nemusela myslet a cítit.

Dějou se věci, který nevím, kam spějou a jestli vůbec někam, protože kromě pár řádek nemají žádný další vývody. A já vlastně nevím, jestli chci aby někam spěly, jsem někdy v meziprostoru a čekám, co se stane.

Hrozně dlouho jsem nenapsala nic takovýho. Myslela jsem, že období psaní svých divných nálad na blog mám za sebou, vlastně...myslela jsem, že ty nálady mám za sebou. Bylo období, kdy jsem měla někoho, kdo mě chytil za ruku  a seděl se mnou v kuchyni na zemi, dokud to nepřešlo. I když jsem nebyla schopná říct proč. Toho člověka jsem nechala jít. Mohla bych to všechno říct kamarádkám, ale došlo mi, že někdy to potřebuju ze sebe dostat bez zpětný vazby. Když si představím, jak někomu říkám, že je mi bezdůvodně nanic, slyším odpovědi, které vlastně slyšet nechci. Sama moc dobře vím, co bych měla udělat. Ale i kdyby mi to řeklo 10 lidí, asi to nic nezmění.

Možná proto tak miluju hudbu. Člověk může říct uplně cokoliv, tisíckrát to ze sebe dostat a ví, že je vyslyšen ale zároveň mu nikdo neříká, ať si jde zaběhat. Což mimochodem udělám, až nebude taková zima. Cítím, že bych měla běžet někam hodně daleko. Ale jak se znám, doběhnu k nejbližší silnici a budu u konce s dechem. Každopádně se těším, až se naučím ji pořádně skládat, jestli teda kdy vůbec, ale jestli jo, bude to terapie. Zpívat cizí věci sice někdy může být očista, protože hodně písniček vyjadřuje všechno, co cítíte a říká to líp, než vy byste byli kdy schopní. Ahoj Thome Yorku. Paranoid android. 

Já asi vím, že jednou to bude jiný, nebo teda věřím v to, i když se hodně bojím. Spoustu lidí si asi myslí, že jsem namyšlená kráva, protože dokážu dávat dost najevo, že to co říkají je naprostý bullshit. Jenomže to, co mi často chybí je právě sebejistota. Srandovní ironie.

Nezval říkal, že naše životy jsou bludné jako kruh. Možná o tom taky něco věděl. Možná taky trpěl věčným návratem, kdo ví. Jednou ale opustím kmen, letokruhy a půjdu do koruny.