čti dál.
Lingvistiká příručka a Andaluský pes nejsou zas tolik rozdílný. Oboje je sekvence nějaký událostí, jdoucích po sobě, ktreé mohou, ale i nemusí, dávat nějaký smysl. Jak jinak si vysvětlíte přítomnost zubních plomb v lingvistice a řezání oko? To oko mi vlastně dává ještě docela smysl. Ta lingvistika už tak moc ne.
A tak mám i pocit, že můj život je surrealistickej. Nechápu, kde se berou všechny ty události a koncepty, který se mi dějou, nevidim v nich smysl a často je to dost creepy.
Nikdy jsem nechtěla žít v realismu, vždycky mě obklopoval impresionismus, romantismus a nebo třeba dadaismus. Ale už to je moc avantgardní. Těch náhodných spojení deštníků a šicích strojů na operačním stole přibývá a já zase toužím po jistotách. Životní avantgarda je totiž dvojí. Ta dobrá a ta špatná. Zažívám obojí, ta dobrá dává životu smysl a ta druhá ho zcela destruuje. Nabourává základy.
Je mi hrozně smutno a přála bych si, abych nemusela zase sedět na koberci s pocitem prázdnoty. To se stane pokaždé, když do něčeho vložím city. Nebo spíš do někoho. Láska nás prý zase rozdělí. A kde je Platón a jeho celky? Kde je ta druhá polovina, kterou jsem ztratila, když z nás přestali být hermafrodité? Fascinuje mě, kolikrát mě už někdo použil jako náhradu za svojí doopravdickou polovinu. Jen aby pro tu chvíli nemusel být sám. Jenže tam kde není, tam mě to nezajímá. A tak zase utíkám pryč.
Into the wild.
Žádné komentáře:
Okomentovat