Mám toho v hlavě strašně moc...
Měla bych se učit, tak jsem vydrhla kuchyňskou linku. Za poslední volno jsem si zase nestihla ani trochu odpočinout a už je zase týden.
Zjistila jsem, že psaní na fesjbuk čehokoliv nemá smysl. Snažíte se lidem něco předat a sdělit a oni vám pod to dají stejně fotku steaku. To prostě nedává smysl. Jak může být někdo tak krutej? Jak může někdo na lásku odpovědět mrtvým ukuchaným tělem živý bytosti, to mi prostě do hlavy nejde.
Zvířaty mají svý duše, víte?
O to smutnější mi přijde, že jsou to "přátelé" kdo z vás dělá idiota vysmívá se vám. O to smutnější to je, když v univerzitním rádiu vysíláte muziku pro své přátelé a oni si to nepustí. A pak si začnete uvědomovat, kdo je ten cenný.
Na bytě se nám v okenních rámech usídlily berušky. Je jich tam strašně hodně a jsou to takový ty hodně tečkatý. Mám z nich dost respekt, protože na mě jednou útočily. Vážně. Nekecám.
Myslím, že začnu zase víc psát. Myslím, že vám napíšu, jak mi nejde vařit, jaká hudba je dobrá a co si přečíst. Asi i to jak neumím francouzsky, jak lidi na ulici chodí a říkaj "m*dka" a proč je můj život stále jen sešitem směšných lásek. The one when he kissed me. The one when he didn't.
Můžete mi za to napsat něco o sobě. Lidský příběhy mám ráda. Jakýkoliv. Pište. Budeme sdílet svoje myšlenky a vesmír bude zase jednou plný něčeho jinýho než wifi připojení. To by šlo, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat