Na druhé straně es muss sein.

Láska přichází ve chvíli, kdy se člověk zapíše do naší poetické paměti.




Víš,

láska.

Sedět pod velkým dubem.

Je tam hodně místa a neprší tam.

Stát v dešti a žít ho než přijde duha.

Ji nevymyslíš. Je to věc skoro tak náhodná jako setkání deštníku a šicího stroje. Jenže taky osud.

První sakura na jaře a poslední sněhová vločka.

Mraveniště a hnízdo vrabců.

Žádná nutnost ani potřeba.

Stav. Než ho pochopíš, ptáš se: to už je ono?

Tam ale nejsou otázky. Tam nejsou odpovědi.

Třeba je tam to básnické. Na bytí.

Někdy chodíš v kruzích a říkáš si: kde to je?

Jako když nemůžeš najít brýle.

Básnička.

Whispers like poetry.

Melody that I memorize.

Jediná věc, která se vepíše do mé paměti, protože tam není místo pro čísla ani jména. Je tam tolik obrazů, že číselné údaje ztrácí hodnotu. Stejně jako telefonní seznamy bitev. Možná je to důvod mé děravé paměti. Nikdy si nezapamatuju, kdy zabili Ferdinanda. Vždycky si ale budu pamatovat jakou barvu mělo slunce ten den, který měl znamenat věčnost.

That counts, right?